S úsměvem jde všechno líp

Únor 2016

Zamčené dveře

29. února 2016 v 8:53 | Jan Turoň |  Co přinesl čas..
Rozpačitý
Zamčené dveře, cesta zarubaná….Byť jsem tu situaci sám nezažil, představuji si situaci partnera či partnerky, který narazil na zavřené zamčené dveře, vytahuje klíč a vsouvá jej do zámku a zjistí, že zámek je vyměněný, jaké má asi pocity…Říká si, co to znamená. Ač dlouhé období hádek (nebo naopak nezvyklého ticha) něco naznačovalo, připadá mu to jako blesk z čistého nebe…Co teď…Je to opravdu konec "skončil jsme, jasná zpráva", nebo se dá ještě něco dělat? .. A i kdyby se to nějak slepilo, má to ještě smysl…A kam teď jít…Složitá situace, ale je to jedna z těch které v životě přicházejí a mohou nastat..A na které se nelze připravit, situace je poaždé jiná, ale pokaždési je každý musí vyřešit sám.

Několik zastavení jara

26. února 2016 v 12:20 | Jan Turoň |  Flora a fauna

Tak jaro jak se zdá už je definitivně tady. K petrklíčům, které kvetou nepřetržitě od října, se přidaly u nás na zahrádce přidaly krokusy...



a dále u kapličky sv. Jiří kvetee i brčál...




A ve městě lze vidět i kvetoucí vřesovce, sněženky a bledukle a další floru
...



První štace a vstávání

22. února 2016 v 11:13 Co přinesl čas..
Vzpomínám si na své první zaměstnání po škole v keramičce v Horní Bříze u Plzně. Pracovní doba tam byla nezvykle od 5.40. Protože jsem dojížděl, musel jsem vstávat poprvé v životě pravidelně cca ve 4.30 (V 5.05 jel autobus, to si pamatuji)…Zazvonění budíku bylo jak rána klackem i po opláchnutí vodou jsem se jen tak ploužil….Vyrazil jsem ven a svěží vzduch cestou na zastávku autobusu mne dal do pucu, tak jsem v práci fungoval…Ale odpoledne to na mne zase dolehlo…Když se našla prilezitost, lehl jsem si na gauc. Ospalost dolehla, ale zajímavé je , že jsem nespal, ale setrvával nějakou dobu v jakémsi stavu strnutí….Později jsem dělal od různých dob, ale toto mne vytrénovalo, takže jsem pak už to snášel dobře, dokonce i po noční to pak bylo lepší než toto vstávání do prvního zaměstnání… také si vzpomínám.

Cena našich životů

18. února 2016 v 9:04 | Jan Turoň |  Co přinesl čas..

Cena našich životů je samozřejmě penězi naprosto nevyčíslitelná…Člověk, pokud obětuje život, tak jedině za něco, co rovněž nelze vyčíslit penězi…Za kolik peněz by člověk vyměnil svůj život? A k čemu by mu ty peníze byly, když by nežil? Lze si představit anketu, kde bychom se ptaly lidí, kolik peněz by chtěly, když by pak za to žili jen den…měsíc…rok. Pak by se to mohlo vyhodnocovat, kreslit křivky, počítat korelace, někdo by si mohl na této "vědeckou" práci udělat třeba Ph.D. (nedávno jsem četl podobnou práci, týkající se možné invaze mimozemšťanů…Nevinný) ale byla by to zas jen hra, protože kdyby byl člověk s touto nabídkou reálně konfrontován, bylo by to zas něco jiného. Važme si života a nepokoušejme se jeho hodnotu měřit v penězích.Úžasný

Gravitační vlny

16. února 2016 v 11:28 | Jan Turoň |  Vesmír
Tak jsem se dověděl, že gravitační vlny byly konečně zachyceny a jejich zachycení definitivně potvrzeno…Občas jsem o nich čítával, nejdříve v dětství v knize Neználek na Měsíci, kde astronomové Malé Země, obývané koule uvnitř Měsíce, je používali k pozorování vesmíru, takže o něm měly docela přehled, i když ven nebylo vidět…Jinak ta knížka je mimochodem docela těžce propagandistická, Kvítečkovští žili vlastně v komunismu, ale na Malé Zemi byl drsný kapitalismus…Později jsem občas četl o pokusech je zachytit, párkrát se to jakoby povedlo, ale vždy se ukázalo , že je to omyl. Fascinuje mne, že přístroje jsou dnes tak jemné, že tyto vlny dokážou zachytit a hlavně že to dokáží rozlišit uprostřed všemožného kmitání, chvění, třesení a vibrování, kterého je kolem nás plno….Tak ať je pozorování gravitačních vln k užitku a ať je získáno hodně informací o vesmíru na tomto novém příjmovém kanálu.

Jinak s gravitací jsem měl zajímavé zážitky v dětství. Když jsme se o ní ve třetí třídě prvně učili /zemská gratulace jak jsem říkal/, zkoušel jsem tezi "Každé dvě věci se k sobě přitahují." Než jsem byl vyveden s omylu, přitahovalo se mne skutečně všechno ke všemu...Pak se ukázalo, že jsem si to někdy namlouval a někdy pletl gravitaci se statickou elektřinou....Ale to mne nezklamalo, protože gravitace sice se podle mých představ nekonala, ale statická elektřina byla docela atrakce...Kdybych v té době slyšel o gravitačních vlnách, určitě bych si na jejich detekci vystřihl něco z papíru....

Návrat po 100 000 letech - fantazie

13. února 2016 v 16:27 | Jan Turoň |  Fantazie
Dnes ráno mne probudil velitel naší fotonové rakety z hibernace. Strávili jsme jako první raketa letící rychlosti blízkou rychlosti světla na světě 100 let pruzkumem planetárních soustav u blízkých hvězd. 20 let čistého času pruzkumy, zbytek při přeletech trávíme v hibernaci. Vždy jeden bdí, velitel na posledním useku cesty. Na Zemi mělo mezitím ale uplynout tisíc let...Dozvídám se však od velitele, že jsme prolétali jakýmsi časoprostorovými tunely a vracíme se z hlediska Země po 100 000 letech. 'Źádným jazykem z naší doby se už nemluví, naštěstí známe galaktický kód, kterym se domlouvají vyspělé civilizace v celé Galaxii, takže spojení se Zemí navázáno a očekávají nás...Vystupujeme z rakety, vítá nás delegace místních lidí, z karanténních duvodu pruhledných skafandrech...Technické vybavení, kamery apod. jsou vyspělejší než v době našeho odletu, ale po 100 000 letech bych očekával víc....Zato vidím, že evoluce člověka se nezastavila. Místní lidé mají protáhlé obličeje, špïčaté uši a hlodavý chrup. Jsme ale přijati přátelsky....

Uplynul rok. ..Po nezbytné karanténě se všichni zařazujeme do zdejší společnosti, která se od naší kupodivu moc neliší....Našel jsem si zde i ženu, se kterou mám zítra schuzku. Ovládl jsem i nynější pisklavou řeč, i když některé hlásky mi dělají stále problémy. Jen o tom, jak vznikla současná podoba člověka, s námi nikdo mluvit nechce. Dnes ale jdu na veřejnou přednášku profesora Whirpoola Puutkeenaa /správně písknout samohlásky/ o původu člověka...Už začíná..."Naši zvířecí předkové byly asi takhle velcí _ukázal tak 30 cm_ Cože??_ a žili v kanálech předchozí civilizace před jejím sebezničením termojadernou válkou...živili se zbytky"...Nějak se mne točí hlava....Z veliké dálky slyším ještě..."Rychlé množení zajistilo přežití populace v podmínkách radioaktivního zamoření.Mutace a nutnost hledat nový zdroj obživy urychlily rozvoj těl a mozku..." Ztrácím vědomí. Kdo se moc ptá, moc se dozví.....
Náhle cítím vpich injekce. Budí mne velitel z hibernace... Vracime se na Zemi podle plánu...Tam uběhlo tisíc let...navázali jsme spojení v angličtině...Co zíráš snad se ti něco nezdálo? To je v hibernaci z lékařského hlediska vyloučeno...I když se ve vakuu zvuk nešíří, vím, že až na Zemi byl slyšet kámen, který mi spadl ze srdce.....

Domov

10. února 2016 v 11:28 | Jan Turoň |  Co přinesl čas..
"Nejpravější" domov je asi tam kde jsme strávlili dětství, tedy v mém případě patrový dům v rodné vsi s "horejší" a "dolejší" zahradou, strání svažující se k říčce a luka na druhé straně říčky a lesnaté kopce za nimi, kam jsem chodil na houby…a pokračování zalesněné stráně, kde jsme si v dětství chodili hrát a sbírali na jaře jaterníky a v létě babky …, kde pramenil a tekl "rezavý potůček" se železitou vodou, kterou jsme neprozřetelně pili a naštěstí ve zdraví přežili… Také jsme chodili kousek dál, do sousední vesnice, kde byly zajímavé lesy nad koupalištěm…a hledali díru, kterou by se tam šlo dostat zadarmo (a nenašli).Z prašné cesty od našeho domu se už během dětství stala rušná silnice a mnoho věcí se kolem změnilo, ale pořád je to místo, kam se člověk rád vrací.

Kavárna ve věži na Mělníku a výstava automatických obrázků Petra Nikla

9. února 2016 v 11:24 | Jan turoň |  Knihy, divadlo, vystavy....
O víkendu jsem opět po delší době navštívil kavárničku ve věži na okraji mělnického náměstí. Je to útulná kavaárnička v pětipatrové věži, kde je z posledního patra výhled na staré mělnické město a okolí. Do vyšších pater se káva posílá výtahem, ve čtvrtém patře je možno vidět konstrukci tohoto výtahu. V kavárně je v současné době výstava automatických kreseb Petra Nikla, tj. kreseb (a maleb) vzniklých bez předběžného záměru, co s toho bude,jsou kresleny bez předchozího záměru, jak to v průběhu kreslení přijde...Byl jsem už před časem na výstavě v Mánesu, kde vystavoval výtvory inspirované hračkami, různé strojky apod...tak jsem byl zvědav. Zajímavé byly zejména kresby tužkou...V posledním patře probíhal film ve smyčce, kde je zopbrazena "výroba " velkých pláten před publikem za zvuku hudby, tance, po plátně, sypání pilin, polévání barvou a pojezdu hraček po barvě s občsným popostrčením apod...Kupodivu i tak vznikají zajímavé tvary... Výstava je do 5. března, mohu doporučit....


A ta věž s kavárnou:


Ať baví žít

6. února 2016 v 20:09 Co přinesl čas..
Ať baví žít když slunce v modři svítí
ať baví žít když v lukách září kvítí
ať baví žít když mračí se a bouří
ať baví žít když mlží se a kouří

Ať baví žít když padá bílý snížek
a venku zima je jako z dětských knížek
ať baví žít i když vánice skučí
a vítr štípe do tváře a tebe zebou uši

Ať baví žít i se splínem a bolem
ať baví žít - a rozhlasme to kolem.

Zastávka v Řeži s graffity

5. února 2016 v 7:11 | Jan Turoň |  Knihy, divadlo, vystavy....
Na trati z Prahy do Kralup, kudy jezdím skoro každý den dopráce, zejména v tomto "nezeleném" období, zaujme graffity pokrytá zastávka v Řeži...Ač nejsem příznivcem této "umělecké činnosti", v tomto období je to zpestření proti šedi betonu...prý nejde o legální plochu, ale přesto se to zatím nikdo ani nepokusil přetřít. Začíníá to již na podchodu pod zastávkou:


a pokračuje dále po betonových panelech



Jakési vyvrcholení je přímo v areálu zastávky, trochu až morbidní:




Graffity pokračují bohužel i na okolních skalách/ty slouží i jako cvičný horolezecký terén/, byť v menší míře...tady mi ale dost vadí. Je to pěkná cesta od řežské zastávky podél skal do Libčic, kam jsem v létě jezdil na kole: