S úsměvem jde všechno líp

Leden 2016

Topinambury a jiná hlízovina

27. ledna 2016 v 11:23 Flora a fauna

Kolega nedávno přinesl do práce topinambury. Ta hlíznatá slunečnice je opravdu svérázná zelenina nebo okopanina. Dobře rostou, mají až třímetrové lodyhy,tak se dají použít i na živý plot a hodně hlíz. Také jsme je kdysi pěstovali na kompostu, ale asi jeden rok, takže to nedopadlo moc valně... Chuťově nic moc, tak kousek ochutnat, trošku jako kedlubna s příchutí ořechu,… on s nimi hlavně krmí králíky. No určitě jsou ale různé možnosti úpravy, nedávno jsem jedl dobrá jídla s dýní, jak o tom píši v jiném článku…tak proč ne z topinamburu. V transformaci přes králíka, který je žere i s natí, jsou ovšem určitě dobré…Jen nelze rozlišit, jestli jíme transformované topinambury, nebo traviny, pícniny či snad obiloviny….ale to je jedno, hlavně když to chutná Kromě toho je topinambur hrozný plevel, který se množí i z malých hlízek, které nevymrzají, tak se musí sklízet pořádně. Ostatně divoký topinambur se invazně šíří kolem potoků a řek. V obchodě občas vídám batáty…sladké brambory, to musí být tedy chuťovka…ale určitě existují zase nějaké návod na jejich úpravu….Tak ať nám hlízovina, ať bramborová, tak topinamburová či batátová chutná jak samotná, tak i přetransformovaná v podobě králičího či vepřového masa.Je na prachy

Čekání u Jindřišské věže - povídka

27. ledna 2016 v 7:21 Fantazie
Je vlahý květnový podvečer, tři čtvrtě na šest. Vystupuji s tramvaje a jdu k jindřišské věži, kde mám od šesti domluvené rande se slečnou, s níž jsem se nedávno seznámil…Rozhlížím se jestli tu už není…Ale je tu jen pár zevlujících mladíků a slečna, nepodobná mé přítelkyni, která rovněž vypadá, že na někoho čeká…Netrpělivě čekám…Na chvíli odběhnu se kouknout na knížky do výlohy blízkého knihkupectví, některé mne trochu zaujmou, ale netrpělivost mne zažene zpět…Konečně hodiny na věži blízkého kostela odbíjejí šestou…Rozhlížím se …stále nic…Čekám další čtvrt hodiny.. ..Pak vytahuji papír, kde mám její telefonní číslo…Vytáčím…"Volané číslo neexistuje" ozve se mechanický hlas. Že bych si špatně poznamenal číslo? Není to šestka místo devítky? Znovu vytáčím. Ozve se hlas nevrlého chlápka, který mne vynadá, že si mám napřed zjistit správné číslo a pak volat…Čekám dál.. Na papíru mám i mailovou adresu, z mobilu posílám e-mail. Zde překlep určitě není…Čekám další čtvrt hodiny, pak se koukám, zda nepřišla odpověď na můj e-mail. Přišla. "Váš e -mail nebylo možné doručit, neboť adresa neexistuje". Začíná mi to docházet..... Ale zamilovanost je mocná čarodějka a naděje umírá poslední….Čekám dál…Je půl osmé. Konečně se odhodlávám opustit místo čekání…Náhle se ale spouští déšť a zažene mne do průchodu…Zde se sejdu se slečnou, která tu rovněž čekala. Při čekání na konec deště se dáme do řeči,ani nevím jak. Ukazuje, že je v podobné situaci jako já. …Nakonec spolu odcházíme na kávu do blízké kavárničky…A i když s toho nakonec nic nebylo, přece si myslím, že jsem tenkrát nečekal úplně zbytečně. ..Ale tu slečnu, se kterou jsem měl mít rande, jsem už nikdy neviděl ani o ní neslyšel. Snad ani to jméno, pod kterým se představila, nebylo pravé.

Jelení luj, kohoutí tuk, psí sádlo a jiné vychytávky

24. ledna 2016 v 12:47 | Jan Turoň |  Co přinesl čas..
V mrazivých dnech právě končícího týdne jsem kupoval opět jelení luj. V dětství, když jsem byl nakoupit tento výrobek a když jsem si ho pak mazal na rozpraskané rty, jsem si myslel, že je to ten samý luj, který věšíme sykorkám na větev třešně...jenže z jelena, nějak možná škvařený a ovoněný... Netušil jsem, že k získání tohoto veskrze umělého produktu není třeba čekat v lesním šeru na posedu na statného lojovatého dvanácteráka a skolit jej ranou z kulovnice rovnou na komoru...Vzhledem k tomu, že jsem chodil do mysliveckého kroužku, mne tato představa zvlášť přitahovala. U kohoutího tuku, kterým jsem v laboratořiv pozdějších letech mazal zábrusy, už bylo jasné, že jde ve skutečnosti o vazelínu a ne o sádlo vyškvařené z tučných kapounu, ale přesto ten název byť skoro podprahově představu jakéhosi produktu z kohouta evokoval...Psí sádlo, prsní mast, na rozdíl od skutečného psího sádla /se stejnými učinky, ale užívalo se vnitřně/ také nevyžaduje objetovat žádného Bročka ani Voříška, ale jen květy a listy rostlin...případně v nejhorším obětovat nějakou květinu, pokud je třeba kořen. Tak ať se setkáváme jen s vyše uvedenými poctivými produkty, byť se "zavádějícími" názvy a ne s masnými výrobky bez masa, plnotučným mlékem bez tuku a koninou hovězí či vepřovou...MlčícíÚžasný

Sheldon a jeho matka paní Levinová

22. ledna 2016 v 11:15 Knihy, divadlo, vystavy....
Včera jsme navštívili představení Sheldon a jeho matka paní Levinová v Řeznické ulici (hrají Jan Zadražil a Naďa Urbánková). Divadlo malé, asi osmdesát míst bez číslovaných křesel, ale dobrá atmosféra a kontakt hlediště s jevištěm, i možnost setkání s herci po představení...Představení komedie se dvěma herci, která s nadsázkou popisuje vztah silně dominantní matky a syna který se snaží osamostatnit...Matka ho sleduje i telepaticky a šamanskými praktikami, on se přesvědčuje že bez matky je to těžší než si myslel...děj se přemísťuje na různá místa v USA, hrdina se ocitíá ve vězení, odkud jej osvobodí zemětřesení, matka v Tibetu, vede svou talk show...Úžasný Takže to stálo za to mohu doporučit.

Kopec Boreč a minisubtropy v Čechách

20. ledna 2016 v 11:13 Co přinesl čas..

V tomto (konečně) mrazivém a zasněženém počasí si připomínám výlet na kopec Boreč v Českém Středohoří před několika lety. Šel jsem z Oparna kus Opárenským údolí a pak na Boreč, cestou kolem sbírky automobilových veteránů, poslední úsek byl dost udapaná klouzačka, jinak byla cesta udupaná….Na vrcholku Boreče jsou prohlubně, kde v zimě stoupá vzhůru teplý vzduch (cca 10 st.) a vytváří tam ostrůvky zeleně…Efektní je to, když je mráz, za mne už mizel sníh na celém vrcholu kopce. Roste tam tráva, kvetou tam kytky a zvláštní mech - borečka vzácná, která roste jinek až o tisíce kkilometrů jižněji….Není to ale vulkanismus jako někde na Islandu. Masív kopce je v vyvřeliny a systém průduchů v létě ochazuje vzduch¨a ochlazený jej vyfujuje spodními průduchy na úpatí kopce, kde prý rostou vzácné severské lomikameny, které nesnášejí vedro, relikty doby ledové (ty jsem ale na vlastní oči neviděl). Tím se horniny uvnitř ohřívá a v zimě se chod vzduchu obrací a ohřátý vzduch jde průduchy na vrcholu kopce do zmíněných prohlubní….Za mrazu a sněhu ten výlet stojí za to.Úžasný

Nejvjetšý chiba

19. ledna 2016 v 12:31 Fantazie
Zvoní…Začíná hodina čestiny v 6.B. O přestávce jsem se vstadil se spolužákem Viktorinem Veverkem o jeho album známek proti mé sbírce nálepek a navíc o dva balíčky Bonparů , že dostanu pětku z diktátu. On si myslí, že jako premiant a šprt si netroufnu tam schválně nasekat chyby, ale to se šeredně plete. …Už se těším na diktát. Konečně učitelka začíná, Píši: Kobila viplyvla víbornou žvýkačku kdiš klopítla na vysutém mosťe cestou k Přybislavy…No vida, první věta a už to mám na pětku…Co bude dále? ..U našý vyli, psy vily a výli vzli vjence…. No to už je tutovka! Mechanicky pokračuji v dělání chyb…Slapíš neňý hat, ale beznohí ještěr….Slepýš ten rozbytí talýř…atd. až do konce diktátu. Pak služba sebere sešity a odevzdá učitelce…Uź se těším, jak mi s kyselým obličejem veverák předá výhru. Nemohu se dočkat příští hodiny češtiny. Konečně nastává. K mé lavici přichází učitelka: "Vstaň. Máš všechno přesně obráceně. Tys chtěl dostat pětku, viď? ˇAle když to máš všechno obráceně, víš jak je tosprávně, co? Náhoda to být nemůže. Takže s diktátu za jedna a budeš dnes dvě hodiny po škole….Sednout! Zaražen usedám…Nejenže jsem prohrál sázku, ale ještě tohle…Chyb jsem nasekal v diktátu dost, ale nekonec jsem udělal tu největší….

Výstava obrazů Petra Pěnkavy na Mělníku

18. ledna 2016 v 6:55 Knihy, divadlo, vystavy....
V současné době pořádá mělnické muzeum celou řadu akcí. Jednou z nich je výstava obrazů Petra Pěnkavy, opakovaná po třech letech s některými doplněnými obrazy, kterou jsem navštívil o víkendu. Autor obrazů se v šedesátých letech vyučil automechanikem, několik let strávil v emigraci ve Švýcarsku a byl mužem devatera řemesel…Obrazy začal malovat vážně až v pokročilejším věku, zřejmě až k tomu dospěl. V současnosti bydlí v Šemanovicích na Kokořínsku, v té vsi, kde je pověstná restaurace Nostalgická myš. Obrazy jsou skutečně pěkné, upoutají obrázky z Provence a mají vtip. Namátkou například obraz Kalendář, kde jsou spojitě zakreslena všechna roční období od zasněžené krajiny po vánoční stromeček, Vodník vraející se s pouti s rybníčkem vlese, nad kterém se vznášejí balonky, Vepřové na houbách s prasaty v lese, Nesmysl s lampou zavěšenou nad zimní krajinou….Většina obrazů je z let 200 - 2002. Takže mohu doporučit

Tajemné Brdy

15. ledna 2016 v 11:27 | Jan Turoň
Tak prý dnes dojde oficiálně k předání vojenského výcvikového prostoru v Brdech civilní správě…. Ty pro mne blízké a přitom nedostupné hory mne přitahovaly už v dětství. Z protilehlých kopců, např. v Klabavě u Rokycan, kde se často nacházím, je pěkný výhled právě na tu centrální partii našeho nejvyššího vnitřního pohoří včetně meteorologické stanice na nejvyšší vrcholu, ze které lze sledovat radarem počasí snad v celé ČR…. Z dálky vypadají Brdy opravdu tajemně, z jednoho místa mi připadají skutečně jako miniatura Šumavy, ke které jsou často přirovnávány. Teď tedy teoreticky půjde projít souvisle lesem z pražské Zbraslavi - Baní na okraj blatenské rybniční pánve v jižních Čechách…Ta centrální část byla donedávna veřejnosti zcela nepřístupná kromě okrajových částí, v posledních letech se zpřístupňuje. Je sice známo, že vojenský výcvikový prostor byl v centrální části Brd, oblast nižších Hřebenů a na jihu okolí Třemšína byly přístupné….přesto jsem četl v loňském roce několik článků v novinách, ve kterých dávali do souvislosti rytí kanců u Mníšku se zpřístupňováním vojenského prostoru apod…Tak také plánuji návštěvu některých míst v Brdech, např. Padrťských rybníků, které jsem viděl z letadla a oblasti u Jinců. Činnost armády na jedné straně některá místa devastovala, na druhé straně tam díky armádě byly rozsáhlé plochy takřta nedotčené přírody…Tak ať otevření Brd těmto našim horám prospěje, ať se mi občasní návštěvníci chováme odpovědně a ochrana přírody nať zde funguje jak má.

Jako v korzetu - fantazie

13. ledna 2016 v 6:48 Fantazie
V posledních třech dnech, od té doby, co jsem se vrátil z banální laparoskopické operace v místní nemocnici, si připadám jako v korzetu…A to v korzetu, který neobepíná jen trup, ale celé tělo od hlavy až po konečky prstů na rukou a nohou. Ale to je ten nejmenší problém…Vše je jaksi neosobní. Město mi připadá jako z nějaké animace, tráva má podivnou namodralou barvu, hospody jsou zavřené, ze známých nikdo není doma. Ale co je nejhorší, když otočím hlavu, vše se jaksi rozmaže a teprve postupně otočí za mnou. "Jdi s tím k doktoru" radí zdravý rozum…i moje žena. Ta se ale od té operace chová rovněž divně, jaksi strojeně. A proč vyměnila v bytě všechen nábytek, zatímco jsem byl na operaci? Já ale nemohu přiznat, že jsem k doktoru několikrát šel, ale nemohl najít tu nemocnici…jako by na jejím místě bylo prázdné místo. Nejradši bych zůstal doma, ale přinutím se jít ven…Náhle stojím před nemocnicí. Je tu! S úlevou vstupuji…Náhle ze mne svlékají korzet, který skutečně obepínal celé mé tělo, ukazují senzory: "byl jste účastníkem zkoušek posledního modelu virtuální reality XBC 20B/M. Celou dobu jste byl zde na lůžky…Nejprve mne rozčílí toto porušení zásad lékařské etiky, pak se ale rozpovídám o svých pocitech a zkušenostech….Se stotisícovou odměnou opouším nemocnici…vím že pocit korzetu bude setrvačností ještě nějaký čas pokračovat…Ale moment…Proč má tráva náhle podivný načervenalý odstín? Proč se ulice města divně kroutí? Proč, když otočím hlavu….

Loňský podzim a dýně

12. ledna 2016 v 11:32 Flora a fauna
Je zima, ale proč si v tom pošmournu nepřipomenout vlastně už loňský podzim. Dýně jsem pěstoval už v dětství, ale pak jsme jednou udělali kompot a nic moc. Tak jsem toho nechal, i když aspoň ty ozdobné mne pořád imponovaly.... Teprve nedávno jsem okusil výbornou dýňovou polévku, dýňové lívance a pár vynikajících jídel z dýní. A tak máme krásu spojenou s užitkem...Před tím jsem dýni pokládal za fádní jídlo prakticky bez chuti... Fotky jsou z výstavy dýní v botanické zahradě v říjnu.